Když jsem se jí začal ptát na to, jak žije, co jí trápí a z čeho se raduje, zmínila se, že už jejího tátu bolela záda. Táta žil v těžké době, brzy mu umřela manželka, byl pronásledován a omezován režimem a takřka přišel o všechny hmotné statky. Jeho životní strategie byla přijímat “rány osudu”, nestěžovat si a vše se snažit vyřešit sám. On byl přece ten silný muž, který musí vždy a vše vydržet. A také se mu to nějakou dobu dařilo, všem ústrkům a útrapám statečně čelil a žil s nimi. Nepustil si k sobě nikoho, kdo by mu pomohl. Přijmout pomoc vnímal jako důkaz své slabosti – pokud jsem silný, musím přeci vše zvládnout sám. Bolest zad na sebe nenechala dlouho čekat, zprvu byla občasná a po pár měsících chronická. Táta bolest odmítal řešit, bral léky a říkal, že patří k jeho životu. Zde se dostáváme zpátky k Janě.
 
Vyprávěla mi, že už jako malá cítila a věděla, že se její milovaný tatínek trápí a občas utrousí, že ho bolí záda. Jana popisovala, jak zoufale se cítila, když podobné situace prožívala. Bylo jí smutno, když věděla, že člověk, kterého nejvíce miluje, nemá nikoho, kdo by mu pomohl zbavit se bolesti. Postupně Janě docházelo, že už se jako malé dítě snažila tátovi pomoci a vyřešit jeho trápení, aby se cítil dobře a v důsledku, aby se i ona cítila dobře s ním. Bolest táty měla přímý dopad na kvalitu vztahu mezi nimi.
 
V obecné rovině každé díte ví jakou roli má doma plnit a jak mají vypadat role ostatních členů rodiny. Pokud vypozoruje, že určitá role doma není obsazena, automaticky a podvědomě do ní vstoupí a snaží se plnit náležitosti, které ke zvolené roli patří. Prostě doma “zalepí” trhlinu. Jana vstoupila do role zachránkyně svého táty. Snažila se tátu rozveselit, malovala mu obrázky, chtěla s ním chodit ven do přírody, dělala všechny možné věci, které dítě může dělat, když touží pomoci svému rodiči. Další způsob pomoci spočíval v převzetí bolesti na sebe. Malá Jana by udělala cokoli, aby tatínkovi ulevila a tak se rozhodla sdílet tátovu bolest, doslova si jeho břemeno naložila na svá záda a ta jí logicky začala bolet také.
 
Už toto prosté uvědomění přineslo Janě značnou úlevu. Zjistila, proč jí záda bolí a kde má její trápení příčiny. Mohli jsme tedy společně pracovat na tom, jak se bolesti zbavit. První krok byl, že se Jana sama sebe zeptala, zda tím, že setrvává v této roli, pomáhá jejímu otci nebo jí samotné. Došla k závěru, že jí to pouze zatěžuje a brání v prožíváni vlastního spokojeného života. Začala postupně vystupovat z role spasitele a břemeno, které si nesla a které bylo moc těžké, vrátila tomu komu patřilo. Zodpovědnost za život táty, kterou převzala, mu vrátila a tím pádem si v sobě mohla začít utvářet prostor k tomu mít zodpovědnost sama za sebe a tvořit si svůj život dle svých představ. Záda začala bolet méně a méně a Jana začala volně a svobodně žít. Bez břemene, které jí svíralo se mohla pořádně nadechnout a vyrazit do světa.
 
Autor článku: Aleš Vavřinec