MÁM NÍZKÉ SEBEVĚDOMÍ A PODCEŇUJI SE…

Marek vždycky moc rád psal. Psával krátké i dlouhé příběhy, napínavé historky, zhmotňoval své tajné sny. Někde v hloubi duše věděl, že má talent. Nicméně v drtivé většině svá malá díla nikomu neukázal, poněvadž věřil tomu, že by se ostatním nelíbila, že nejsou dost dobrá, aby je mohl ukázat okolnímu světu. Přece je zde mnoho lepších, nadanějších a schopnějších než on!
Postupně psát přestal úplně, s každou napsanou řádkou ho přemáhal pocit zmaru a zbytečnosti. Myslel si, že to co tvoří, nemá žádnou hodnotu a jediná reakce by byla opovržení a výsměch toho, komu by povídku ukázal.
Nic na tom nezměnila ani pochvala nebo uznání, když se se přemohl a někomu svůj výtvor ukázal.
Zákony Emočních programů jsou stejně silné jako gravitace a nedají se popřít. Postupným odkrýváním a odhalováním svých Emočních programů se celý Markův temný problém osvětloval a on si začal rozpomínat na traumatické okamžiky, kdy to vše vznikalo.
Může se zdát, že to byly banální běžné situace, jenže na nevinný dětský mozek měly devastující účinky. Byly mu tehdy 3 roky a když cítil, že je máma smutná, ráno pelášil z postýlky plný nadšení, že jí připraví skvělou výbornou snídani. Mouka, vejce, kečup, hořčice, mleté maso, rohlíky a ostatní pochutiny. Vše na co dosáhl, začal na podlaze míchat. Když dílo dokonal, plný hrdosti a nepopsatelného štěstí seděl v kuchyni a čekal na mámu až vstane. Marek si do dnešních dnů pamatuje, jak celý zářil v očekávání, že máma bude opět šťastná a spokojená.
Jaké bolestivé rozčarování ho čekalo! Místo radosti a uznání se mu dostalo jen křiku, výčitek a hněvu. Plakal a sledoval jak rozčilená máma snídani uklízí a nadává mu. Nechápal, že pospíchá do práce. Nechápal, proč se neraduje a nesdílí s ním nadšení z práce. Vždyť to celé dělal s láskou jen pro ni!
Další den opět vyrazil do kuchyně odhodlán včerejší nepodařenou snídani napravit a ukuchtit ještě lepší pokrm. Dal si záležet a vše důkladně připravil, náležitě vytvaroval a vítězoslavně čekal na mámu až se probudí. Její reakce byla ještě bouřlivější než včera, opět křik, zoufalý pláč a nepochopení, které mu trhalo jeho malé srdíčko. Avšak nenechal se odradit a další den snídani řádně vyšperkoval. Přece když bude snídaně dokonalá, musí to dopadnout dobře. Ani to nepomohlo. Po několika dalších pokusech si začal říkat, že to je marné a své snahy nechalv domnění, že on sám není schopen mámu uspokojit a učinit ji spokojenou.
Markův mozek si začal zapisovat následující emoční programy – má snaha nemá žádný smysl, má práce je odmítnuta,  výsledky mé práce přináší jen zlost a vztek, má snaha byla pošlapána, za svou snahu jsem sklidil vztek, máma mě neocenila, máma mě zradila …
Způsob jakým tyto vzorce utvářely Markovo chování jsou zcela zřejmé. Už nikdy se se svou prací nechlubil, styděl se za ní, nevěřil si a podceňoval se, od blízkých lidí už předem očekával odmítnutí a zradu.
Do doby, kdy začal pracovat s emočními programy, byl tohle Markův denní chléb a osobní peklo.
Dneska je si Marek konečně vědom svojí hodnoty i toho, co tvoří, na výsledky své práce je pyšný a rád ji ukazuje svému okolí, cení si sám sebe a dokáže se pochválit.
Pravděpodobně i Vy znáte někoho, kdo má nízké sebevědomí, kdo se podceňuje a myslí si, že jeho práce nemá smysl a je marná. Okolnosti a situace, kde podobné problémy vznikaly se mohou lišit, ale vězte, že každý se může cítit dobře a každý může vytvářet hodnotné věci a být na ně náležitě pyšný …
Autor článku: Aleš Vavřinec

Komentáře